Kdo nejčastěji propadne hazardu?

Jako u každé závislosti, i v tomto případě existuje určitá riziková skupina, která je ke gamblingu více „náchylná“ než ostatní.

Jde o čerstvé třicátníky, single muže. Podle empirického výzkumu zhruba polovina patologických hráčů trpí depresí.

Dalšími rizikovými faktory jsou:

• Náročná životní situace, zejména zvraty v profesním životě či nejistota ve vztahu. Vnitřní napětí je ventilováno vzrušením ze hry. Obecně jakýkoliv vnitřní neklid zvyšuje riziko gamblerství.
• Nadměrná touha vyhrávat: co nejčastěji a nejvíce.
• Umístění peněz na nejvyšší příčku hodnotového žebříčku.
• Silná potřeba společenského uznání.
• Přehnaná soutěživost.
• Nízké sebevědomí. Díky počátečním výhrám vzkvétá sebehodnocení i pocit výjimečnosti.

Kolik je mezi námi závislých na hazardu?

Na světě pravidelně hraje hazardní hry 1,6 miliardy lidí. Ale 4,2 miliard si vsadí alespoň jednou ročně. Přitom v USA je závislých 10 miliard hráčů. Nejhůře je na tom Nevada.

Výskyt patologického hráčství v Česku je nadprůměrný ve srovnání se zbytkem Evropy. 1,2 % Čechů nedovedou ukočírovat hraní. Přizná si to ale jen jeden z pěti. U nás se vyléčí zhruba každý druhý hráč.

Polovina dospělé populace v ČR (60 % mužů a 40 % žen) alespoň jednou přičichla k hazardu (počítají se i výherní losy).

Nejproblematičtější v kontextu rozvoje závislosti jsou jednoznačně herní automaty. Jednorucí bandité připravili nejen o peníze až 83 % léčených patologických hráčů. Překvapivě právě s losy, které představují společensky akceptovanou formu hazardu, se pojí vyšší riziko závislosti než třeba s kartami nebo kurzovým sázením. Problematické je také bingo, ale spíše v zahraničí.

Mechanismus rozvoje patologického hráčství

Někteří lidé si představují problémového hráče jako člověka, který prohrál velkou částku. Je pravda, že hazard může působit problémy každému. Ztráta peněz kvůli neštěstí znamená problém, ne však nutně závislost. Je to stejné jako třeba u alkoholu, který působí potíže i lidem, kteří na něm nejsou závislí.

Závislost se vkrádá do života hráče nenápadně. Na začátku jsou představy o obrovské výhře. Hraní se navíc pojí s líbivými prožitky, jako je vzrušení, uvolnění a celkově zábava.

Pokud se štěstí usměje, objeví se touha po další výhře. Pokud ne, hráč před ostatními prohru zatajuje, nebo dokonce tvrdí opak.

Naděje a optimismus dříve či později vystřídá (marná) snaha skončit s hazardem, neboť postižený si začíná uvědomovat, že zisky nikdy nepřevýší vklady. Bohužel v této fázi už nedovede své hraní utnout, nebo alespoň regulovat.

Hraním se už nechvástá, nýbrž jej skrývá. Postupem času je donucen hledat nový zdroj finančních prostředků, kterých bývají půjčky, ale i trestná činnost. Stále přetrvávají zoufalé pokusy kompenzovat ztrátu z hraní dalším hraním. V tomto bodě již jde o patologické hráčství.

Jestliže dotyčný nevyhledá odbornou pomoc, následují zpravidla problémy s rodinnou i zákonem, což může vyústit v obžalobu, stejně jako vyloučení na okraj společnosti.

Z tíživé reality hráč uniká k dalšímu hraní, případně do jiných (obvykle látkových) závislostí. Objevují se myšlenky na sebevraždu.

Celý cyklus trvá pouhý rok až tři roky. U nezletilých hráčů dokonce častokrát ještě méně.

Hazardní hraní může také představovat formu úniku z reality. Logickou podmínkou tedy je, že v životě musí hráč čelit krizi, problémům, například v práci. Vtažení do hry se tak stává copingovou strategií pro zvládání stresu, ač značně neefektivní, neboť sázením se tíživá situace nevyřeší, naopak prohloubí. Jde jen o jakousi emocionální náplast, která dočasně změní prožívání tak, aby jedinec zapomněl na své starosti.

Obecně platí, že „pozitivní“ účinky hraní trvají jen během první, optimistické fáze hraní. Poté se pozitiva změní v opak (např. únik od problémů začíná kromě úlevy vytvářet větší problémy).

Další motivací k přehnanému hraní je zbavení se pocitu samoty a nenaplnění. Člověk se v prostředí herny automaticky stává součástí sociální skupiny (hráčů). V tomto prostředí se zároveň vyhne úzkosti, která se může vkrádat do duše při kontaktu s jinými lidmi-nehráči.

Během propadu do patologického hráčství se velká výhra „na dosah ruky“ mění v nedosažitelný sen. Myšlení gamblera se celkově pojí s mnoha specifiky a nerealistickými představami.

Cesta do gamblerovi duše aneb hráčské bludy

Základním specifikem patologického hráče je pocit kontroly nad výhrami (prohrami). Gambler žije v iluzi, že prohra je jen následkem nešťastných okolností. Ve skutečnosti casino dlouhodobě zůstává ve výhodě.

Každá takzvaná těsná prohra motivuje k dalšímu zatočení, stíraní losu nebo sázce, protože „příště to už musí vyjít“. Přitom například když padnou 4 jackpot symboly na pětiválcovém automatu, je výhra stejně vzdálená, jako kdyby nepadl ani jeden. Některé hry jsou dokonce tak nastaveny, aby nabyl často milného dojmu, že těsně minul výhru.

Myšlení gamblerů charakterizuje série špatných rozhodnutí: „tolikrát jsem už prohrál, teď musím vyhrát.“

Ojedinělá výhra je ve skutečnosti neštěstím, protože vyživuje blud o rychlém zbohatnutí. Zpravidla čím více vyhrajete, tím větší částku v dalších sázkách prohrajete. Proto typická věta „přestanu s tím, až vyhraju pořádně peněz“, odsuzuje k nekonečnému hraní.

Čím déle hráč buduje svou „gamblerskou kariéru“ tím silnější má pocit, že musí v „budování“ pokračovat a „dílo“ završit obrovskou výhrou. Pokud nehraje, sužuje ho pocit, že musí něco dokončit, dodělat „rozdělanou práci“.

Hráče automatu ani nenapadne, že by čas mohl věnovat mnohem propracovanější, ale „nehazardní“ hře (např. World of Tanks, nebo i obyčejným superhrám). Lidé okolo vidí mnohahodinové vysedávání u automatů jako nudné, stereotypní, často útrpnější než regulérní pracovní úvazek. Hráč si však nevděčnosti a nesmyslnosti „beden“ není (přápadně nechce být) vědom.

Obvyklé jsou také domněnky, že dotyčný vyzrál na automat, případně že některá z Top secret strategií uvedená na pochybných gambling portálech dovede casino přechytračit. Někteří hráči věří třeba také pověře o takzvaných hot a cold automatech, podle které některé sloty občas vyplácejí nadprůměrně.

Mysl patologického hráče mohou ovládat bludy o tom, že všechny ztracené peníze se časem „musí“ podařit získat zpět.

Problémový hráč se zpravidla považuje za „silného jedince“, který „do toho nikdy nemůže spadnout.“ Někdy i přes závažné následky ještě stále věří, že má hru pod kontrolou. Stejně jako návykové látky, hazard činí nebezpečným právě jeho podceňování.

Lze poznat gamblera?

Ano. A není to příliš složité.

V prvé řadě postižený ztrácí zájem o dění v rodině a ve světě, stejně jako ctižádost a pojem o čase. Nezajímá ho značkové oblečení, nové fáro ani luxusní dovolená. Peníze ze zaměstnání chce vložit jen do hazardu.

Postupně se uzavírá do sebe, trpí podrážděností a výkyvy nálad. Častá je také roztěkanost a poruchy spánku, stejně jako vymýšlení záminek, proč si zahrát, a s tím související lhaní rodině, proč musí dnes večer zase odejít z domu.

Gambler má tendenci zlehčovat své finanční problémy. A to navzdory skutečnosti, že je mnohdy „donucen“ uchýlit se k trestné činnosti, případně prodeji majetku svého či rodinného.

Máme-li být konkrétní, gambler vykazuje toto finanční chování:

• Nedostatek peněz: na účtu, v peněžence, v „prasátku“ apod., přestože dotyčný získává pravidelnou mzdu.
• Nedostatek jídla a jiných prostředků k uspokojení základních životních potřeb (v závažnějších případech).
• Nezvykle prázdná domácnost (obětinou hazardu se nemusí stát pouze šperky, ale třeba také nábytek nebo elektronika).
• Nezaplacené účty.
• Časté půjčky (mnohdy i vícero půjček souběžně).
• Skrývání finančních záznamů.

Když člověk takzvaně spadne do hazardu, obvykle u něj dochází k viditelným změnám v prožívání i chování. Zejména:

• Zlehčování situace, přestože již nelze financovat například ani kroužky pro děti (obvykle vede k manželským hádkám)
• Nesoustředěnost a celkový pokles pracovního výkonu
• Vyhýbání se schůzkám s přáteli i rodinným událostem
• Manipulační chování (lži, hrozby, šarm,…)
• Pocity beznaděje, frustrace, deprese
• Úvahy o sebevraždách
• Skrývání svých skutečných pocitů
• Rozrušení bez zjevné příčiny
• Odmítání se svěřit se svými problémy a zatajování skutečného problému
• Změny v návycích (stravovacích, spánkových,…)

Kromě návyků se celkově mění životní styl:

• Vyhrazení čím dál většího časového úseku pro hraní
• Trávení neobvyklé doby triviálními úkoly (2hodinový „nákup“ několika drobností)
• Mnoho dnů volna a nemocenské, obvykle i nevysvětlitelné absence
• Neschopnost plnit své povinnosti (pozdní příchody do práce a na schůzky,…)

Problémem při řešení patologického hráčství je fakt, že blízcí gamblera si nechtějí připustit, existenci tohoto problému.

Jak léčit gamblera?                 

Přístup „počkám, jestli ten barák fakt prodá, pak to začnu řešit“, je dost pozdní. K úspěšnosti léčby patologického hráčství přispívá naopak včasná intervence, která proběhne nejlépe už při podezření na tuto závislost. Postižený se totiž sám nikdy nezvládne vyléčit.

Při odvykání se uplatňují zpravidla i takové postupy, které se praktikují při léčbě látkových závislostí (drogy, alkohol,…). Obvykle jde o kombinaci vícera metod, přičemž za klíčovou se považují relaxační techniky, neboť gambling je spojený se stresem.

Terapeut by měl spolupracovat s rodinou a dbát, aby vykonávala dohled nad léčením. Nemocný se pokusí o změnu životního stylu, včetně vytvoření splátkového kalendáře a opatřeních omezující přístup k financím. Neméně důležitou součástí je motivační trénink.

V ambulantním prostředí má tedy nezastupitelnou úlohu psychoterapie, která se pokouší například také o identifikaci spouštěčů hraní. Cílem terapie je kompletní abstinence.

Skupinová terapie v ambulanci se v ČR realizuje pouze ve výjimečných případech. Je vhodná spíše pro dlouhodobé ambulantní doléčování.

Pokud se ambulance ukáže jako nedostatečně efektivní, může dojít k nástupu do ústavní péče. Nutno upozornit, že ústavní léčba je zcela dobrovolná.

Stejně tak důležité je si uvědomit, že terapeut není kouzelník, nýbrž pouze pomocník a průvodce. Kroky směřující k vyřešení situace musí podniknout jedinec sám. Překonat tento problém je náročné, avšak možné.

V prvé řadě si gambler musí přiznat, že má problém. Ač se vám to může zdát jako banalita, ve skutečnosti jde o nejsložitější krok v celém procesu léčby. Začít je nejobtížnější.

Následně si dotyčný začne postupně uvědomovat, o co vše ho gamblerství připravilo. Začíná přemýšlet s „čistou hlavou“ a odolávat potřebě hrát. Později se pokouší napravit vztahy, splatit dluhy, získat finance (legální cestou) apod.

Proces opětovného začlenění do společnosti a normálního života bývá velice spletitý: a to jak kvůli dluhové spirále, tak i absenci sociálního zázemí. (Hráč zpravidla přijde o rodinu i přátele).

Léčbu gamblingu hradí pojišťovna. Je důležité si uvědomit, že stejně jako vyléčený alkoholik nesmí pít, bývalý gambler nesmí začít hrát, neboť by opět propadl hazardu.

Jsem patologický hráč?

Hazard se může jevit jako neškodná zábava. Velice rychle však může přerůst do něčeho, co lze jen stěží ovládat.

Patologické hráčství lze diagnostikovat několika metodami, k nimž patří sebehodnotící dotazník. Níže naleznete dotazník od organizace Gamblers Anonymous. Respondent odpovídá „ano“ či „ne“ dle toho, co je blíže pravdě. Za patologického hráče se považuje dotazovaný, který odpoví „ano“ minimálně na 7 otázek.

• Zameškali jste kvůli hazardu práci nebo školu?
• Zapříčinil někdy hazard ve Vaší domácnosti nespokojenost?
• Měl hazard vliv na Vaši pověst?
• Cítili jste někdy po hraní výčitky svědomí?
• Uchýlili jste se někdy k hazardu, abyste získali peníze, se kterými byste pak splatili dluhy nebo jinak vyřešili své finanční problémy?
• Způsobil hazard pokles ambice nebo efektivity?
• Měli jste po prohře pocit, že se musíte rychle vrátit a vyhrát ztráty zpět?
• Měli jste po výhře silné nutkání vrátit se a vyhrát víc?
• Hráli jste tak často, dokud jste všechno neprohráli?
• Půjčili jste si někdy, abyste dotovali svou hazardní činnost?
• Prodali jste někdy něco, abyste dotovali svou hazardní činnost?
• Zdráhali jste se použít "Peníze na hazard" na běžné výdaje?
• Vedl u vás hazard ke ztrátě zájmu o vlastní blaho nebe blaho rodiny?
• Hráli jste někdy déle, než jste plánovali?
• Uchýlili jste se někdy k hazardu, abyste unikli před strachem, problémy, nudou, osamělostí, smutkem nebe ztrátou?
• Spáchali jste někdy nebo uvažovali jste o spáchání trestného činu, abyste mohli dotovat svou hazardní činnost?
• Způsobil vám hazard problémy se spánkem?
• Vzniká ve vás po hádce, zklamání nebo frustraci nutkavá potřeba hrát?
• Měli jste někdy silné nutkání oslavit nějaký úspěch několika hodinami hazardního hraní?
• Měli jste někdy v důsledku hazardu sebedestruktivní nebo sebevražedné myšlenky?

Nutno upozornit, že existují pokročilejší dotazníky, kde gambler například hodnotí své chování na škále od jedné do čtyř (Problem Gambling Severity Index).

K čemu vede gamblerství?

Patologické hráčství je relativně nenápadné, a přitom škodlivější, než se velká část veřejnosti domnívá. Ačkoli do organismu neproudí chemická škodlivina v podobě návykové látky, hraní má finanční, sociální, zdravotní i emocionální důsledky.

Jinak řečeno, gambling postihuje všechny oblasti života. Závislý jedinec postupně ztrácí sebekontrolu a série špatných rozhodnutí jej obvykle dovede na okraj společnosti. Zde se utápí v pocitech viny, přičemž v důsledku závislosti je nucen páchat trestnou činnost. Situace mnohdy vyvrcholí v pokus o sebevraždu.

Některé dopady patologického hráčství jsme již nastínili. Pojďme se podívat na tuto problematiku podrobněji.

• Finanční důsledky: Protože se hazard stane nejvyšší hodnotou, priorita ostatních výdajů klesne. Výdaje za gambling brzy začnou převyšovat příjmy (pokud se vůbec jedinec někdy dostal díky sázení do plusu). Hráč je ale ochoten vyčerpat veškeré své finanční zdroje, od výplaty přes úspory po zástavu movitého majetku. Ovšem automaty si „žádají“ čím dál větší vklady. Další krok proto představuje půjčka od známých, později od bank i nebankovních subjektů. Pak už chybí jen málo k přechodu do ilegality, nabývající podobu majetkových a daňových trestných činů: například krádež cenných předmětů či zpronevěra financí v zaměstnání.
• Sociální důsledky: V důsledku lhaní, vysávání rodinného rozpočtu a agresivity jsou zpravidla nejvíce postiženy vztahy s rodinou. Hráč je nucen přebývat u svých rodičů, protože nemá prostředky pro vlastní bydlení. Ztráta zaměstnání a vztahů vede ke snižování sociálnímu statusu, a často až k ostrakizaci (vyloučení člověka ze společnosti).
• Zdravotní důsledky: Hraní na automatech představuje nejčastější formu závislosti. Podobně jako při dlouhodobé práci s počítačem dochází k přetěžování oblastí, jako je bederní a krční páteř nebo zápěstí. Závislý proto brzy začne trpět bolestmi v různých částech těla. V důsledku dlouhého vysedávání vznikají hemeroidy. Dlouhodobé zírání do obrazovky zase vede k únavě a osychání očí. Objevují se i vážnější zdravotní komplikace jako zvýšený krevní tlak, vředová choroba žaludku a dvanáctníku, cukrovka, střevní nemoci, kardiovaskulární choroby nebo celkové vyčerpání organismu, které ohrožuje srdce. Kvůli somatizaci psychických potíží může dojít mimo jiné k alergiím.
• Psychické důsledky: Duševní stránka jedince je samostatnou kapitolou, která netrpí o nic méně než tělo. Mezi obvyklé „choroby z hazardu“ patří panické ataky, nespavost, úzkost a deprese. Mohou se vyskytnout také výrazné výkyvy nálad, kdy euforii střídá agresivita. U patologických hráčů se zvyšuje riziko sebevražd.

Do problémového hráčství nikdo nechce spadnout. Pokud máte pocit, že se sázení začíná vymykat vaší kontrole, může se vyplatit požádat o pomoc dříve, než problém propukne naplno. Jednou z forem pomoci jsou blokátory virtuálního hazardu.